Příroda je bezesporu fascinující. Je ohromující sledovat, jak se různí tvorové adaptovali na stejné podmínky. Stačí si vzít například divoké kočkovité a psovité šelmy. Mnohdy obývají stejný biotop, oba jsou masožravci, avšak rozdíly mezi nimi jsou velké. A jedním z těch hlavních jsou zatahovací drápy u těch kočkovitých.
Není pochyb o tom, že tyto mají své nesporné výhody. Především se neobrušují chůzí, a tak zůstávají neustále ostré. A jakou výhodu to pro lovce představuje asi není třeba zmiňovat. Navíc lze díky nim i šplhat například po stromech, což představuje další výhodu.
Zde je tedy na místě otázka, proč je tedy nemají psovité šelmy. Ať už se jedná o psa domácího, vlka, šakala či lišku, žádný z nich nedokáže své drápy zatáhnout. Proč?
Důvodů je hned několik, avšak ten hlavní spočívá ve způsobu lovu. Zatímco většina koček jsou solitérní lovci, kteří loví svou kořist tím, že se k ní připlíží co nejblíže a následně na ni skočí a usmrtí ji rychlým stiskem čelisti (a zde jim jejich drápy umožní udržet se například velkému zvířeti na zádech, zatímco mu tisknou krk), psi mají jinou strategii.
V naprosté většině případů se jedná o lov ve smečce štvaním, kdy svou kořist pronásledují i na dlouhé vzdálenosti, dokud není zcela vyčerpaná a nezmůže se jen na chabý odpor. Zde jim jejich neustále vysunuté drápy pomáhají lépe se udržet i v obtížném terénu, podobně jako nám lidem silně vzorkované podrážky. Navíc je zde fakt, že jako hlavní zbraň používají čelisti, a to jak při lovu, tak při obraně. A skutečně je obvykle mají silnější než kočkovité šelmy.
Důkazem toho je, že jedinou kočkovitou šelmou, která nemá zatahovací drápy, je gepard. A ten loví opět tím, že svou kořist štve, byť na krátkou vzdálenost.
Obě čeledi jsou tedy ideálně přizpůsobeny svému způsobu shánění potravy. A tomu odpovídají i jejich drápy.